Já?

>Z knihy: ROZBŘESK od Stephenie Meyer<

Byl to zvláštní pocit - nic překvapujícího, vzhledem k tomu, že vše se teď zdálo být neobyčejné - tohle se zdálo být v určitém smyslu přirozené. Jako člověk jsem nikdy nebyla v ničem nejlepší. Vedla jsem si dobře s Renée, ale spousta lidí by si pravděpodobně vedla lépe; Phil se zdál, že se nedá. Byla jsem dobrá studentka, ale nikdy ta nejlepší ve třídě. Pochopitelně jsem nemohla počítat s ničím atletickým. Nic uměleckého či muzikálního, žádný zvláštní talent, kterým bych se mohla chlubit. Nikdo nikdy nerozdával ceny za čtení knížek. Po osmnácti letech prostřednosti, jsem si docela zvykla na to být průměrná. Uvědomila jsem si, že už dávno jsem se vzdala jakékoliv snahy v něčem zářit. Dělala jsem to nejlepší s tím, co jsem měla, nikdy zcela nezapadajíc do mého světa.
Takže tohle teď bylo opravdu jiné. Byla jsem teď úžasná - pro ně i pro sebe. Bylo to, jako bych se narodila pro to být upírem. Ta myšlenka mě přiměla chtít se smát i zpívat zároveň. Našla jsem své pravé místo na zemi, místo, kam jsem zapadala, místo, kde jsem zářila.

> Moje reakce na tento ustřižek<

Asi si zjevně říkate, proč to tady vlastně pišu? Mno... Já ani nevím, ale chtěla jsem si někde napsat, že taky nejsem nejhorší, že i - ikdyž je to jenom postava s knížky- může být stejná jako já. Já sama v ničem nevinikam a stejně jako Bella moc ráda čtu a za to se trofeje nezískavají.