Průměrné hodnocení:

Antonio Lucio Vivaldi (4. března 1678, Benátky – 28. července 1741, Vídeň) byl italský kněz, barokní hudební skladatel a houslový virtuóz. Jeho nejznámějším dílem je soubor čtyř houslových koncertů nazvaný Čtvero ročních dob, který patří k nejznámějším a nejpřehrávanějším skladbám ze své doby.

Mládí Vivaldiho

Antonio Lucio Vivaldi se narodil 4. března 1678 v Benátkách. Bezprostředně po narození byl pokřtěn porodní asistentkou. Důvodem bylo bezprostřední ohrožení života, ale dnes již není zřejmé, zda to bylo s ohledem na špatný zdravotní stav novorozence nebo kvůli zemětřesení, které ten den Benátky postihlo.

Jeho otec se živil jako holič, ale byl též zřejmě znamenitý hudebník a je dost pravděpodobné, že i skladatel. V roce 1688 byla v Benátkách uvedena opera La Fedeltà sfortunata skladatele jménem Giovanni Battista Rossi, které je totožné se jménem pod kterým Antoniův otec vystupoval jako hudebník. Jméno naráželo na barvu vlasů obvyklou v rodině. (Rosso = zrzavý, rudý – ani Antonio se tomuto označení nevyhnul, později se mu dostalo přezdívky „zrzavý páter“ (Il Prete Rosso). V každém případě jako hudebník byl otec zřejmě dobrý a uznávaný. Stal se jedním ze základajících členů sdružení Sovvegno dei musicisti di Santa Cecilia, což bylo něco hudebním spolkem a odbory a pravidelně hrával v orchestru baziliky sv. Marka.

Tak Antonio základy hry na housle získal u otce a první lekce kompozice mu s největší pravděpodobností poskytl Giovanni Legrenzi, znamenitý barokní skladatel, který byl v době v chrámu sv. Marka kapelníkem. Z roku 1691, tj. z doby kdy skladateli bylo 13 let pochází chrámová skladba Laetatus sum (RV Anh 31), která nese zřetelné stopy Legrenziho vlivu.

Kromě intenzivního hudebního vzdělávání studoval teologii a v roce 1703 byl vysvěcen na kněze. Vivaldi však od dětství trpěl vrozeným zúžením hrtanu, ze kterého se později vyvinulo vážné asthma. Na základě tohoto onemocnění byl nejprve osvobozen od povinnosti sloužit mše (1704) a v roce 1706 přestal být aktivním knězem zcela.

1. prosince 1703 se stal houslovým mistrem v sirotčinci Pio Ospedale della Pietà v Benátkách. V té době bylo takovýchto institucí v Benátkách několik. Jejich úkolem bylo poskytnout ochranu a vzdělání opuštěným dětem, sirotkům a dětem o které se rodiče z různých důvodů nemohli postarat. Provoz byl financován z prostředků Benátské republiky. Chlapci se vyučili řemeslům a opouštěli sirotčinec v 15 letech. Dívky byly vedeny k domácím pracím, získávaly hudební vzdělání a ty nejtalentovanější se stávaly členkami Ospedalského sboru a orchestru. Povinností sboru a orchestru byla účast na mších a slavnostech církevních i světských. Pro toto těleso napsal Vivaldi mnoho koncertů, kantát a duchovních skladeb.

Funkce mistrů učitelů v sirotčinci nebyla zaměstnáním na dobu neurčitou, ale každý rok byli mistři znovu voleni jakousi správní radou sirotčince. Tak se stalo, že v roce 1709 Vivaldi zvolen nebyl a více než rok byl prakticky bez prostředků. V roce 1711 se však do funkce vrátil a roku 1716 byl ustanoven koncertním mistrem.

V průběhu těchto let byl Vivaldi neobyčejně plodný. Zkomponoval řadu oper a mnoho hudby instrumentální i vokální. V roce 1705 vydal tiskem svou první sbírku dvanácti sonát pro dvoje housle a basso continuo „Raccolta“, po níž v roce 1709 následoval další svazek 12 sonát pro housle sólo a basso continuo. Obě sbírky byly psány ještě v konvenčním stylu. Skutečným přelomem v jeho tvorbě se stal opus 3, Dvanáct sonát pro jedny, dvoje a čtvery housle a smyčcový orchestr „L'Estro Armonico“ vydané v Amsterodamu roku 1711. Ty měly obrovský úspěch v celé Evropě ještě znásobený následujícím cyklem koncertů pro housle a orchestr „La Stravaganza“ vydaným v roce 1714.

Po úspěchu houslových koncertů se stal Vivaldi žádaným hudebníkem v celé Evropě. Navzdory četným koncertním cestám poctivě plnil smlouvu se sirotčincem, která zněla na dva nové koncerty měsíčně. Podle účetních záznamů zkomponoval v letech 1723 až 1729 na 140 koncertů.

Vivaldi a opera
Karikatura od Piera Leone Ghezzi
Karikatura od Piera Leone Ghezzi

V 18. století byla opera v Benátkách nejpopulárnější formou zábavy a nejvýnosnější pro skladatele. Několik divadelních scén soutěžilo o přízeň diváků. Vivaldi svou operní dráhu zahájil ale mimo Benátky. Jeho první opera Ottone in villa (RV 729) měla premiéru ve Vincenze roku 1713. Hned následující rok se však stal imresariem divadla Sant'Angelo v Benátkách kde byla provedena jeho opera Orlando finto pazzo (RV 727). Opera však neměla velký úspěch. Naopak úspěch měla spoluúčast na společném projektu sedmi skladatelů Nerone fatto Cesare (RV 274), do kterého napsal 11 árií. Partitura se však ztratila. Další opera Arsilda regina di Ponto (RV 700) měla zase problémy s censurou, které vadil trochu lesbický motiv. Hrdinka Arsilda se totiž zamiluje do jiné ženy o níž předpokládá, že je muž. Když byla opera censurou konečně povolena sklidila u diváků bouřlivý ohlas. Jako u všech děl tohoto druhu a historie není ovšem jisté zda to bylo kvůli hudebním kvalitám. Mezi jeho dalšími operami zasluhuje pozornosti zejména opera La costanza trionfante degli amori e degli odi (RV 706) z roku 1716, která byla v přepracované podobě v roce 1732 pod názvem Artabano re dei Parti hrána také v Praze. Ironií osudu se právě tato pražská verse nedochovala.

Pro Pio Ospedale komponoval také řadu liturgických skladeb. Z nich nejdůležitější jsou dvě oratoria, z nichž první Moyses Deus Pharaonis (RV 643) se nedochovalo, ale druhé, Juditha triumphans (RV 644), je jedním z uměleckých vrcholů Vivaldiho díla. Bylo objednáno k oslavě vítězství nad Turky a znovudobytí ostrova Korfu. Pro zajímavost je nutno dodat, že všechny role i orchestr byly obsazeny chovankami sirotčince, což ukazuje vynikající úroveň pedagogické práce učitelů, ale i interpretačních schopností dívek.

Úspěchy Vivaldiho a moderní styl jeho oper vyvolaly bouřlivou reakci u jeho konzervativnějších kolegů. Benedetto Marcello, jehož rodina byla ironií osudu vlastníkem divadla Sant´ Angelo, vydal dokonce posměšný a pomlouvačný pamflet, který měl poškodit umělcovu pověst.

Léta mistrovská

Od roku 1718 byl Vivaldi po tři roky kapelníkem na dvoře Filipa Hessenského, vévody Mantovského komponoval opery pro potřeby dvora. Po krátké zastávce v Miláně, kde uvedl pastorální drama La Silvia (RV 734) a oratorium L'adorazione delli tre re magi al bambino Gesù (RV 645) byl novým papežem Benediktem XIII pozván do Říma, kde uvedl několik oper a koncertů. V roce 1725 se vrátil do Benátek, aby v jediném roce uvedl čtyři nové opery.

V tomto období zkomponoval své dnes snad nejpopulárnější dílo Čtyři roční doby, čtyři houslové koncerty zobrazující roční období v přírodě. Inspirací bylo patrně okolí Mantovy. Toto dílo znamenalo doslova revoluci v hudbě. Vivaldimu se podařilo hudebně vyjádřit specifické zvuky venkova: zpěv ptáků, štěkání psů, bzučení much, déšť, bouři, výkřiky opilců, ale i ticho nad zasněženou krajinou a praskání ohně v krbu. Ke každému koncertu napsal báseň popisující scény ilustrované hudbou. Byly publikovány jako první čtyři koncerty ve sbírce dvanácti koncertů nazvané Il cimento dell'Armonia e dell'Inventione (op. 8) a vydány v Amsterodamu roku 1725.

Ačkoliv byl knězem, existují náznaky toho, že právě v této době podlehl kouzlu benátské zpěvačky Anny Giraudové. Přinejmenším je patrné, že v tomto období jeho hudba má výrazně romantický nádech a je prokazatelné, že tehdy své árie upravoval tak, aby vynikly hlasové přednosti zpěvačky.

Na vrcholu své kariéry dostával Vivaldi objednávky ze šlechtických a královských dvorů celé Evropy. Na př. svatební kantáta Gloria e Imeneo (RV 687) byla psána ke svatbě francouzského krále Ludvíka XV. a cyklus koncertů La Cetra (op. 9) byl věnován rakouskému císaři Karlu VI. Karel VI. jej vůbec velmi obdivoval, jmenoval ho rytířem a odměnil zlatou medailí. V roce 1730 na oplátku přijel do Vídně a do Prahy a uvedl zde svou operu Farnace (RV 711).

Mezi přednosti Vivaldiho patřilo i to, že měl smysl i pro literární kvality libret a z nadprodukce plytkých příběhů dodávaných libretisty-řemeslníky si dovedl vybrat kvalitu. Jeho poslední opery zdobí však jména vrcholných básníků a dramatiků té doby: Pietra Mestastasia a Carla Goldoniho.

Ústup ze slávy a smrt

Jako většina skladatelů té doby se na sklonku svého života dostal Vivaldi do finančních potíží. Měnící se vkus publika začal považovat Vivaldiho za staromódního. Vivaldi rozprodal své partitury za minimální ceny a přesunul se do Vídně, kde doufal ve větší uznání, neboť císař Karel VI. byl jeho velkým příznivcem. Skutečně se stal císařovým dvorním skladatelem, ale krátce po příjezdu do Vídně císař zemřel. Tato rána osudu zanechala skladatele bez ochránce a bez finančních prostředků. Prodával další rukopisy a zanedlouho po císařovi, 27. nebo 28. června 1741, zemřel. Byl pochován v prostém hrobě na nemocničním hřbitově ve Vídni. Často uváděná informace, že mladý Josef Haydn zkomponoval pro Vivaldiho pohřební sbor, se ukázala být mylná. Na téměř 200 let upadla hudba Antonia Vivaldiho v zapomnění.

Hrob Antonia Vivaldiho byl později přenesen ke chrámu Karlskirche. Na místě posledního pobytu skladatele stojí dnes hotel Sacher.

Antonio Vivaldi a Čechy

Vivaldiho hudba byla v Čechách už za jeho života nesmírně populární. Mezi lety 1726 až 1736 bylo ve šlechtickém divadle hraběte Františka Antonína Šporka v Praze Na Poříčí provedeno šest Vivaldiho oper, z toho dvě premiéry. Protože v té době byl už Vivaldi evropsky proslulým skladatelem a cestoval zvláště na nová uvedení svých děl, žil zřejmě tehdy delší dobu v Praze. Opery uvedl na českou scénu impresário Šporkova divadla Antonio Denzia, který byl i v Itálii znám jako libretista a hudební skladatel a v Benátkách vedl operní společnost, pro kterou Vivaldi najímal zpěváky a obstarával operní novinky.

V českých archívech je dochováno mnoho unikátních zápisů jeho děl. Některé byly také napsány přímo na objednávku českých šlechticů: např. loutnové skladby pro hraběte Vrtbu. Hraběti Václavovi z Morzinů je dokonce dedikováno Vivaldiho nejslavnější dílo „Il cimento dell´ armonia e dell´ inventione“ (Souboj harmonie s invencí – op. 8), které obsahuje slavné koncerty Čtvero ročních období. Antonio Vivaldi sám řídil Morzinovu kapelu při koncertech v Itálii. Palác rodu Morzinů stojí dodnes v horní části Malostranského náměstí v Praze (č. 5).

Velký vliv měl Vivaldi i na tvorbu českých skladatelů té doby, např. na Bohuslava Matěje Černohorského.

Význam a vliv

Většina Vivaldiho děl byla znovuobjevena až v první polovině 20. století v Turíně a v Janově a byla publikována v průběhu druhé poloviny století. Vivaldiho hudba je formálně pevně zakotvena v barokní tradici, ale velmi vynalézavá v harmonických kontrastech, strhujících rytmech a neopakovatelné melodice. Nadto se Vivaldi nesnažil jen vyhovět akademickým požadavkům doby a skládat pro hrstku intelektuálů, ale svou hudbu komponoval cílevědomě tak, aby byla blízká nejširším vrstvám posluchačů. Z jeho hudby čiší potěšení z komponování a radost ze života, která se přenáší na posluchače. V tom tkví i dnešní popularita Vivaldiho skladeb.

Vivaldi je považován za jednoho z tvůrců, kteří stáli u přerodu barokní hudby v klasický styl. Velmi hluboce byl Vivaldiho koncerty a áriemi ovlivněn Johann Sebastian Bach. Zřetelné stopy nacházíme v Janových pašijích, Matoušových pašijích a četných kantátách. Bach upravil řadu Vivaldiho houslových koncertů pro cembalo a orchestr včetně toho nejznámějšího Koncertu pro čtyři housle a violoncello (RV 580). V této souvislosti je nutno poznamenat, že v tehdejší době se autorství nebralo tak vážně jako dnes. Dílo se prakticky ihned po prvním provedení stávalo veřejným majetkem a bývalo hráno na nejroztodivnější nástrojová obsazení (jak kdo měl co k dispozici) bez ohledu na původní záměr autora.

Na renesanci Vivaldiho díla má významnou zásluhu proslulý houslista Fritz Kreisler, který na počátku 20. století slavil úspěchy s Vivaldiho houslovým koncertem. Ironií osudu je, že právě tento koncert nebyl ve skutečnosti Vivaldiho dílem, ale šlo o dobový plagiát. Nicméně jeho provedení probudilo zájem o další Vivaldiho díla. Vynikající práci na tomto poli odvedl francouzský hudební vědec Marc Pincherle, který započal se systematickým zpracování Vivaldiho pozůstalosti. Alfredo Casella v roce 1939 zorganizoval historický Vivaldiho Týden na kterém zazněla reprezentativní přehlídka objevených skladeb. V roce 1947 pak byl v Benátkách založen Vivaldiho ústav (Istituto Italiano Antonio Vivaldi), jehož uměleckým ředitelem se stal skladatel Gian Francesco Malipiero a hlavním úkolem objevování, publikování a provádění Vivaldiho děl.

Vlna zájmu o skladatele postihla i kinematografii. V roce 2005 byl do kin uveden italsko-francouzský film „Vivaldi – princ benátský“ režizéra Jean-Louis Guillerma se Stefanem Dionisi v titulní roli. Na motivy Vivaldiho života se připravuje údajně další film, kde hlavní roli má ztvárnit Joseph Fiennes a v dalších rolích se mají objevit Malcolm McDowell, Jacqueline Bisset, i Gérard Depardieu.

Dílo

První souhrnný katalog děl Antonia Vivaldiho vydal v roce 1974 dánský hudební vědec P. Ryom. Podobně jako Köchelův seznam děl Mozartových přešel Ryomův seznam do obecného povědomí. Označení skladby, např. RV 325, znamená 325 položku v Ryomově seznamu. Opusovými čísly jsou označeny pouze skladby, které vyšly tiskem za Vivaldiho života.

Poslední vydání z roku 1986 obsahuje 790 položek, u nichž je autorství doloženo, a dalších 63, kde je prozatím pochybné. Z toho čísla RV 1 až RV 585 jsou skladby instrumentální, RV 586 až RV 642 skladby vokální náboženského charakteru a RV 643 – RV 740 skladby vokální světské. Položky RV 741 až RV 790 představují dodatky, tj. díla objevená v letech od prvního vydání katalogu (od roku 1974). Lze očekávat, že průzkum hudebních archivů dosud neskončil a že se dočkáme toho, že i číslo 790 bude vbrzku vysoce překročeno.